Papež František. Jako bychom opět byli v době trojpapežství Doporučený

J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český první den po jmenování kardinálem v Arcibiskupském paláci J. Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský a primas český první den po jmenování kardinálem v Arcibiskupském paláci snímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

I když církev ustanovil Ježíš Kristus, dle naší víry dokonalý Člověk i Bůh, je církev výtvorem lidským, kterému se nevyhýbají patálie, tak charakteristické pro světskou moc - spory o vládu nevyjímaje. V historii tak známe několik případů, kdy byl zvolen vzdoropapež, o němž byli jeho stoupenci přesvědčeni, že bude církev řídit lépe. Asi nejkřiklavější moment je pak období tzv. papežského schizmatu na přelomu 14. a 15. století, který svou obratnou politikou pomohli vyřešit (dnes nespravedlivě umenšovaní) čeští králové - Václav IV. a jeho bratr Zikmund. Nutno také dodat, že jednou z obětí řešení církevního schizmatu se stal i český Mistr Jan Hus, nicméně to už je jiný příběh, o kterém je možno napsat několik monografií, nikoliv však blog. Dnes bych se tu ale chtěl zastavit nad vývojem současného papežství a jeho reflexí ve společnosti

Papež František, který nastoupil na svatopetrský stolec v roce 2013 se stal do jisté míry symbolem přesunu těžiště církve z Evropy na kontinenty tzv. třetího světa. Jeho volba je pokračováním směru, který zahájila volba papeže Wojtyly, dnes sv. Jana Pavla II., která zdůraznila nejenom slovanský prvek, odkaz sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha, Václava a sv. Štěpána, ale také jednoznačně definovala přístup Vatikánu k východoevropským komunistickým totalitám. Jistým způsobem byla přelomovým i volba německého papeže Ratzingera, zcela nepochybně jednoho z největších teologů, který kdy na svatopetrský stolec usedl. Konzervativní papež, který se nebál udělat revoluční gesto v podobě odstoupení. Jsem přesvědčen, že kdyby takto jednal liberálněji založený papež, církev by si založila na další schizma.

Nyní tedy máme situaci emeritního papeže, jehož status musel být upraven novými regulemi tak, aby nevznikl pochyb o legitimitě nového papeže. Zvolen byl Argentinec s italskými kořeny Jorge Bergoglio, první jezuita a jihoamerický papež v čele církve - nikoliv však první neevropský papež, jak často mylně slyšíme ve sdělovacích prostředcích, protože v čele církve už stála řada papežů afrického či asijského původu.

 

Proč se však domnívám, že tu máme opět období tří papežů?

Na to je jednoduchá odpověď. Když si otevřu sdělovací prostředky a dozvídám se, z výroků často vytržených z kontextu, co že to papež zase řekl, musím se občas pousmát. Na rozdíl od různých reportérů či populistických “vykladačů slov papeže Františka” od zeleného stolu mohu vycházet z několikerých osobních diskuzí s papežem Františkem. Nikoliv jenom ze setkání přes zábradlí, kdy je papeži možno předat nejrůznější poselství, petice či svěřit svá trápení a obavy, ale z osobní audience, při které jsem měl možnost několikrát mezi čtyřma očima s papežem probrat situaci v české církvi, v Evropě, témata jako migraci, válku na Blízkém východě a mnohé jiné.

1. Máme tu tedy papeže Františka, autentického muže, narozeného v Argentině, jezuity, provinciála, kardinála a a arcibiskupa v Buenos Aires, zvoleného v konkláve v roce 2013 za papeže. Je to skutečná živá bytost, tak jako my všichni ostatní se svými slabostmi i přednostmi, se kterou jsem se setkal a kterou znám z jeho kázání a oficiálních dokumentů, které vyhlašuje jako hlava katolické církve, tedy vyjadřuje stanovisko, které vyrůstá z jeho úřadu nástupce apoštola Petra, jako pastýře církve.

2. Pak je tu další papež František, jak ho líčí mainstreamová média - většinou to jsou dvě, tři věty, zařazené do určitého kontextu, popř. pouhý citát, který ilustruje jeho návštěvu a jeho gesto k určitému problému. Takové mediální zprávy nám často líčí papeže Františka jako levicového a velmi pokrokového muže, který zcela jistě do církve přináší “převratné změny”, nad kterými by se však sám živý papež František podivil a pobavil.

3. Tento levicový obraz papeže Františka, či snad lépe říci jeho mainstreamové simulakrum, je pak kamenem úrazu, který nám rodí třetího papeže mezi skupinami, které by nejraději viděly úplně jiného papeže; které diskutují, který papež je vlastně platný, pokud však platné papežství vůbec neskončilo už v 19. století, nebo před Druhým vatikánským koncilem.  Jejich kritika je tedy naprosto mimoběžná. Co mám osobní zkušenost, s Františkovými dokumenty nejsou v jejich originále, natož pak v jejich šíři a kontextu seznámeni ani jedni ze zmíněných vyznavačů vybájeného papeže a předmětem jejich úvah jsou tak možná jen jejich fantazie.

Jsem skutečně rád, že máme živého papeže Františka, který usiluje o život církve, který by byl schopen oslovit současného člověka, který má porozumění pro problémy současného světa, a jako člověk jižní polokoule a země, soustavně drancované novodobými loupeživými rytíři, nám nastavuje zrcadlo, kam jsme po pádu berlínské zdi nechali dojít kontinenty na jižní části našeho světa. Papež František z pozice své autority popisuje, že se nacházíme ve slepé uličce, protože pro mnohé z potíží ani není ochota hledat řešení. Pak je zde množství návrhů, které jsou i kontradiktorní a kontraproduktivní. Papež se snaží hledat řešení, které by přineslo smír, ale také by pomohlo hledat řešení dneška a já jako jeho kardinál toto úsilí plně podporuji, opět v rozporu s přáním těch, kteří by mě rádi viděli vůči současnému papeži v protichůdné pozici.

Na papeže Františka je dnes třeba vzpomenout nejenom kvůli řádkům, které jsem výše napsal, ale také pro jeho výročí, která si v současných dnech připomíná. 13. prosince oslavil 50. let svého kněžství, a 17. prosince své 83. narozeniny. Nezbývá mi, než popřát papeži Františkovi hodně sil a vytrvalosti v jeho nadlidském úsilí o změnu ke spravedlivějšímu světu a mnoho zdaru při jeho reformním úsilí. Díky Bohu za takového papeže!


Čtenáři bych rád nabídl jeden z textů, který ilustruje papežovo uvažování nad současnými problémy světa, který vyšel v knize "Movimientos Populares :

Jsem velmi rád, že mohu napsat doslov k tomuto svazku, který je výsledek reflexe více hlasů, skupiny učenců různých zaměření a dovedností, kteří se znovu zabývali zkušeností s tzv. „Lidovými hnutími“, a kteří ve svém cyklu příspěvků rekonstruovali genezi, události, vývoj a význam tohoto jevu. Je to opravdu nevídaná událost v nedávné historii církve, ke které je užitečné se vracet.

Toto souostroví skupin, sdružení, hnutí, nejistých pracovníků, rodin bez domova, rolníků bez půdy, pouličních prodejců, myčů oken na semaforech, řemeslníků z ulice, zástupců chudých, vyloučených, zapomenutých a bezvýznamných, kteří jsou načichlí „periferií, prostotou a bojem", představují v panoramatu našeho současného světa sémě, výhonek který stejně jako hořčičné semeno přinese mnoho plodů: páku velké sociální transformace. Budoucnost lidstva „není jen v rukou velkých vůdců, velkých mocností a elit. Je ryze v rukou lidí, v jejich schopnosti se organizovat a také v také v rukách těch, kteří tento proces změny pokorně a uvědoměle zalévají"[1].

Tato obec malých, které jsem definoval jako „sociální básníky“, lidi z periferie, tentokrát v centru, jak je dobře popsáno v tomto vydání, se svou přítěží nerovných bojů a se sny o odporu, přišli předložit Bohu, Církvi a národům často ignorovanou realitu, která se díky výtečnosti a houževnatosti jejich svědectví objevila. Chudí lidé, kteří ve své kůži nepřestali trpět nespravedlností a odcizením, kteří se však rozhodli, stejně jako Ježíš, poslušně a skromně, se proti tomu pokojně vzbouřit „holýma rukama“. Chudí nejsou jen upřednostňovanými příjemci činnosti církve, privilegovanými pro své poslání, ale jsou také aktivními subjekty. Proto jsem chtěl ve jménu Církve vyjádřit pro tuto galaxii lidí a dalších, kteří touží po štěstí „dobrého života“ a ne sobeckého ideálu „žití si dobře“, svou skutečnou solidaritu. Rozhodl jsem se je doprovázet na jejich samostatné vycházce. Tato síť transnacionálních, transkulturních hnutí a různých náboženských tradic představuje hmatatelný historický výraz v mnohostěnným modelu [2], kde se na dně nachází rozmanité sociální paradigma, která je kulturou setkání. Kultura, která má co dočinění s ostatními, k sobě odlišnými.

Z čtení tohoto vydání, o kterém doufám, že pomůže do hloubky pochopit a dát větší světlo a význam hodnotě těchto zkušeností, chci stručně zdůraznit některé aspekty, které se mi zdají důležité, v naději, že slova, která jsem vám adresoval, přispěly k apelu na ty, kteří vládnou osudům tohoto světa, k obnovení pocitu humanity a spravedlnosti, a ke zmírnění nepřátelských podmínek, v nichž chudí lidé na světě žijí. Lidová hnutí, a to je první věc, kterou chci zdůraznit, podle mého názoru představují velkou sociální alternativu, hluboký výkřik, známku rozporu, naději, že „všechno se může změnit“. Ve své touze nebýt formovaný jednosměrnou tyranií peněz, ukazují svým životem, svou prací, svým svědectvím a utrpením, že je možné odolat, jednat s odvahou, dobrými rozhodnutími a nenechat se strhnout. Rád si představuji toto souostroví „vyřazených“ ze systému který ohrožuje celou planetu, jako „strážce“ kteří - i ve tmě noci - se těší na lepší budoucnost.

Doba, v níž žijeme se vyznačuje v dějinách dosud nevídaným scénářem, který se snažím popisovat obratem, který je nutné pochopit, že „dnes neprožíváme epochu změn, nýbrž změnu epochy“. Jedním z nejzřetelnějších projevů této mutace je krize liberální demokracie napříč národy, coby plod lidské a antropologické změny, produkt „globalizace lhostejnosti“, o které jsem se tolikrát zmiňoval, a který vytvořil „novou modlu“: strach a bezpečnost, kde je dnes jedním z nejhmatatelnějších znaků běžná zkušenost lidí se zbraněmi a kulturou pohrdání, charakterizující naši dobu, kterou známý historik naší doby definoval jako: "věk vzteku.“

Strach je dnes prostředkem manipulace s civilizacemi, tvůrčím činitelem xenofobie a rasismu. Teror zasetý na okrajích světa s rabováním, útlakem a nespravedlností, který se tu rozrůstá, jsme také nedávno viděli v centrech západního světa.

Lidová hnutí mohou představovat zdroj morální energie k oživení našich demokracií, které jsou čím dál více podléhající, ohrožené a propírané v nesčetných faktorech. Zásoba „občanské vášně“, „svobodného zájmu o druhé“, která je schopná obnovit nový pocit účasti na budování nových sociálních vazeb, které čelí žádosti, a ukázat pozitivnější povědomí o ostatních. Protijed na populismus a politickou show je v rukou organizovaných občanů, zejména těch, kteří věří - jak je tomu v případě tolika zkušeností přítomných v Hnutích - v jejich každodenním životě a dílcích jiných možných světů, které bojují o přežití temnoty propadu, ze kterých „vyrostou velké stromy, se vynoří husté lesy naděje, které okysličují tento svět“. [3] Lidová hnutí vyjadřují, jak by „naše síla“ mohla být odpovědí na „kulturu sebe sama“, která se dívá pouze na uspokojení svých zájmů - kultivujíce přes svou vlastní nejistotu sen o jiném a více lidském světě.

Růst nerovností, nyní globalizovaných a napříč prostupujících - a to nejen ekonomických, ale také sociálních, poznávacích, propojujících a mezigeneračních - je jednomyslně uznáván jako jedna z nejzávažnějších výzev, se kterou se bude muset lidstvo v nadcházejících desetiletích vyrovnat. Plod hospodaření se stále více odděluje od etiky, stále více upřednostňuje zisk a stimuluje hospodářskou soutěž, což způsobuje koncentraci moci a bohatství, a vylučuje či vyvádí pryč miliardy lidí jako „chudého Lazara“. „Přítomnost“ je dnes pro miliony lidí odsouzením, vězením, poznačením chudobou, vyvlastněním, nedostatkem práce, ale především absencí budoucnosti. Peklo, které musíme ukončit. V tomto smyslu představují lidová hnutí - se svou „odolností“ - aktivní a lidový odpor vůči tomuto modlářskému systému, který vylučuje a degraduje, a který počítá se soupeřením, závistí jako příčinou růstu, přičemž lidová hnutí ukazují, že  shoda, bezdůvodnost a rovnost mohou také zapříčinit růst hrubého domácího produktu. Právo na „tři “: půda, střecha, práce (tierra, techo, trabajo), na neodcizitelná a základní práva je nezbytným předpokladem demokracie nejen formální, ale skutečné, v níž všichni lidé bez ohledu na svůj příjem nebo postavení v sociálním žebříčku jsou aktivními a odpovědnými protagonisty a herci vlastního osudu. Jak se někteří esejisté v této knize správně domnívají, bez zájmu lidu se demokracie stává zakrnělou a formální, protože vynechává lidi při budování jejich vlastního osudu.

Chci zastavit u třetího ze slůvek na t (práce - trabajo), o kterých jsem tu hovořil, což je podle Sociální nauky církve nezcizitelné právo. V posledních letech se svět práce naprosto proměnil. Lidské rozměry dopadu těchto proměn jsou hluboké a radikální a jejich důsledky nejsou zcela jasné. Dlouho jsem přesvědčen, že v postindustriálním světě neexistuje žádná budoucnost pro společnost, ve které existuje pouze „dát abych měl“ nebo „dávat z povinnosti“. Je to jako „vytvořit novou cestu z dusivé alternativy mezi neoliberálními a neo-národními tezemi. Lidová hnutí jsou v tomto smyslu konkrétním, hmatatelným svědectvím, které ukazuje, že je možné změnit kulturu vyřazování, která považuje muže, ženy, kojence a starší lidi za zbytečné - a často škodlivé - výrobnímu procesu, navzdory vytváření nových forem práce, zaměřené na solidaritu a komunitní rozměr, v tradiční a populární ekonomice.

Rozhodl jsem se ujednotit svůj hlas a podpořit důvod existence tolika lidí, kteří provozují nejskromnější práce - nejčastěji zbaveni práva na slušnou odměnu, na sociální zabezpečení a důchodové zajištění. V tomto stavu ochrnutí a dezorientace, politická účast lidových hnutí může porazit politiku falešných proroků, kteří zneužívají strach a zoufalství a kážou sobecký blahobyt a iluzorní bezpečnost. Všechno, co jsem jim řekl, jak ukazuje tento svazek, je v plném souladu se Sociální naukou církve a Magisteriem mých předchůdců. V tomto smyslu doufám, že vydání této knihy bude způsobem, jak pokračovat - i když na dálku - a jak posílit tyto zkušenosti, které souzní s vašimi sny a s vašimi zápasy; naléhavost nového humanismu, který ukončí neznalost soucitu a postupné vyhasínání kultury ponětí o obecném dobru.

František

[1] Encuentro con los Movimientos Populares, Santa Cruz de la Sierra, en Bolivia, 9 de julio de 2015.
[2] Evangelii Gaudium.
[3] Encuentro con los Movimientos Populares, Santa Cruz de la Sierra, en Bolivia, 9 de Julio de 2015.

Originál textu k dispozici na: https://ilsismografo.blogspot.com/2019/08/vaticano-papa-francisco-los-movimientos.html
19. srpna 2019

****

Další tematické blogy, které věnuji papeži Františkovi:
Ze setkání s neevropským papežem. Úvaha o papežství
Léčba genderu papežem Františkem
Není klerikalismus jako klerikalismus (Radio Vaticana)

Zveřejněno v CÍRKEV

Nejnovější od J. Em. DOMINIK KARDINÁL DUKA, OP, arcibiskup pražský a primas český

Související položky (podle značky)

Právě přítomno: 746 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %